Česká demokracie potřebuje silné a důvěryhodné instituce. A také občanskou terapii
- KAREL B. MÜLLER
- 16. 5.
- Minut čtení: 8
Aktualizováno: před 2 dny
ESEJ / Téma nízké důvěry v instituce dnes představuje jednu z nejpalčivějších otázek současnosti. Zejména pro zastánce liberálně-demokratického řádu představuje naléhavou výzvu, neboť liberální instituce bez demokratické legitimity se udrží jen stěží. Při zvládání krizí, jakými jsou pandemie, migrační vlna, ničivé povodně, změna klimatu, agrese cizího státu – ve výčtu bychom mohli bohužel pokračovat – hrají instituce zásadní roli. Ukazuje se také, že instituce, které se těší vyšší míře veřejné důvěry, mají větší šanci při zvládání těchto krizí obstát. Neplatí to samozřejmě absolutně, stejně tak neplatí ani to, že veřejná (ne)důvěra v instituce je (a priori) špatná věc a důvěra (a priori) dobrá. Při hodnocení významu důvěry je třeba vzít v potaz daleko širší společenský a institucionální kontext.
Je téměř nemožné něco říct o důvěře v instituce obecně, neboť každá z institucí je institucí svého druhu a zároveň je součástí určité „logiky“ celkového institucionálního řádu. Institucionální řád liberálně-demokratické společnosti je nutně otevřený a proměnlivý systém, neboť i liberálně-demokratická společnost je ze své povahy proměnlivá. Obecně je možné říct, že konkrétní sociální praktiky se stávají institucí proto, že jsou vnímány jako legitimní, to znamená, že většinová veřejnost považuje jejich existenci za správnou.
Povaha institucí je však podmíněna povahou moci. Zatímco v despotickém uspořádání je hlavním principem institucí manipulace, represe a šíření strachu, v liberální demokracii je hlavním principem institucí obhajoba lidských práv a svobod, vláda práva. Instituce jsou zde ospravedlněny veřejnou důvěrou, která je zmocňuje k výkonu jejich moci. Instituce zde mají ochrannou a servisní povahu, měly by pomáhat a chránit. Je tedy celkem pochopitelné, že vyšší míra veřejné důvěry vybavuje instituce vyšší mírou zmocnění, mají tak větší moc a dokážou lépe pomoci.
Dlouhodobý propad veřejné důvěry je pak jasný signál k reformě. Reforma je v otevřené a pluralitní společnosti někdy nutná, především je však možná, což je výhoda liberální demokracie oproti despocii. Demokracie své instituce neruší, ale reformují. Instituce jsou zde výrazem lidové suverenity, jsou svobodným a rozumným východiskem historické zkušenosti, zaručují otevřenost, kontinuitu i adaptabilitu liberálního řádu.
Výzkumy důvěry rozlišují mezi politickými a nepolitickými institucemi. Hlavním cílem politických institucí je zajištění liberálního a demokratického vládnutí, jež je vždy dočasným výsledkem politické soutěže mezi nejvýznamnějšími sociálními zájmy a orientacemi. Ty jsou reprezentovány prostřednictvím voleb, politických stran, parlamentu aj., které jsou pro zajištění férovosti a produktivity politické soutěže nepostradatelné.
Parlamentarismus bez zmocnění parlamentu?
V rámci politických institucí lze instituce dále dělit (zjednodušeně řečeno) na politicko-stranické (parlament, vláda, strany aj.) a na nestranické, politicko-meritokratické (soudy, policie, armáda aj.). Je potěšující, že od devadesátých let důvěra Čechů v politicko-meritokratické instituce trvale stoupá. Zejména důvěra v policii a soudy je pro legitimitu liberálně-demokratického řádu zcela zásadní. Podle posledních průzkumů věří soudům více než 60 procent Čechů, policii dokonce více než 70 procent. Povolání soudce je mezi politickými povoláními tím nejprestižnějším.
Méně potěšující skutečností je trvale nízká důvěra Čechů v parlament a také v politické strany, které jsou dření parlamentního provozu. Důvěra Čechů v parlament se dlouhodobě pohybuje mezi 20 až 40 procenty, občas však klesla i pod 20 procent, důvěra v politické strany je ještě výrazně nižší.
Česko je parlamentní republikou a parlament představuje nejvýznamnější politickou instituci. Z hlediska legitimity parlamentu jsou klíčovou událostí parlamentní volby, které představují znovunavázání důvěry mezi veřejností a parlamentem. V případě sněmovny nám volby dávají docela smutný obrázek vysoké apriorní nedůvěry v tuto instituci. Ve všech dosud proběhlých volbách se veřejná důvěra zvýšila (průměrně) o pouhých 6,6 procenta. Nově zvolené sněmovně u nás v průměru věří 29 procent občanů.
Můžeme spekulovat, že kvalita parlamentního provozu, tedy nejen kvalita legislativní činnosti, ale celková kvalita sněmování, včetně kultury parlamentní opozice, mají na veřejnou důvěru významný vliv. Není přehnané tvrdit, že bez ukotvení Česka v politickém a právním rámci EU by naše parlamentní republika už nejspíš zanikla. Zkrátka v demokracii nemohou přežít instituce, jejichž existenci dlouhodobě považuje většina občanů za podezřelou a v zásadě zbytečnou.
Příčiny nízké důvěry v politické instituce
Pokud jde o českou společnost, nízkou míru důvěry v politicko-stranické instituce lze obecně vysvětlit minimálně třemi příčinami – jejich výkonem, následky transformace a komunistickým dědictvím.
Není pochyb o tom, že důvěru v politické instituce nejvíce poškozují případy korupce a klientelismus, v jejichž výskytu bohužel stále patříme k unijnímu nadprůměru. Na otázku týkající se efektivity institucí neexistuje snadná ani jednoznačná odpověď. Žádná instituce neuspokojí všechny občany, stejně tak žádná instituce neuspokojí konkrétního občana ve všech jeho potřebách. Instituce jsou lidský výtvor, nejsou dokonalé, nýbrž plné nedostatků. Přesto je důležité posilovat jejich efektivitu a reflexivitu. Stejně tak důležité je trvale vysvětlovat, že nerealistická očekávání od institucí představují nebezpečnou iluzi.
Druhou příčinou nízké institucionální důvěry jsou „náklady“ demokratické transformace, která v Česku byla výrazně vychýlena ve prospěch volného trhu a v neprospěch právních institucí. Jedním dechem je třeba dodat, že česká společnost nebyla připravena tyto náklady nést. Spíše měla nerealistická očekávání, která musela nutně skončit deziluzí.
Třetí příčinou je přetrvávající dědictví politického autoritářství. Komunistický režim byl postupně stále více udržován při životě dohledem a represí. Lidé se institucí báli, a bylo-li to možné, vyhýbali se jim. Represivní povaha institucí ovlivňovala i prostředí rodiny. Rodiče vedli své děti k obezřetnosti a pasivitě, převládalo pesimistické hodnocení politické reality.
Až po roce 1989 si Češi začínali zvykat na to, že by politické instituce měly lidem sloužit a že se na jejich chodu i proměnách mohou dokonce sami svobodně podílet. Je celkem pochopitelné, že s náhlou změnou režimu lidé automaticky nepřijmou nově vznikající instituce za své. Každá (institucionální) kultura má setrvačnost.
Důvěra může prokapávat i vzlínat!
Téma důvěry v instituce lze smysluplně uchopit, pokud je vztáhneme k významu důvěry ve společnosti obecně. Schematicky můžeme téma důvěry rozdělit do tří rovin. Do (1) subjektivní roviny sebe/důvěry, (2) do sociální (intersubjektivní) roviny důvěry v druhé lidi a (3) do společenské roviny důvěry v instituce. Důvěra v instituce je důležitá už jen proto, že společnost, jak ji známe, je bez institucí jen těžko představitelná. Jinými slovy, liberálně-demokratická společnost drží pohromadě jen díky institucím. Za hlavní generátory subjektivní sebedůvěry můžeme směle označit rodinu, za mezilidskou důvěru občanskou společnost a za institucionální důvěru zejména odpovědné a účinné instituce.
Mezi sociálními vědci se vede diskuse ohledně vztahů mezi jednotlivými rovinami důvěry. Na jedné straně jsou zastánci úzké provázanosti všech tří rovin, na straně druhé mnozí argumentují „nezávislostí“ těchto rovin (rodina, občanská společnost, výkonnost institucí). Všichni sociální vědci se ale shodují na tom, že důvěra v instituce je předpokladem odolnosti liberálně-demokratické společnosti. Shoda panuje také v tom, že důvěru v instituce je ze své podstaty snadné poměrně rychle „ztratit“, ale její nabytí naopak vyžaduje spíše dlouhodobější působení.
Málokdo pochybuje o tom, že hlavním generátorem lidské sebe/důvěry je rodinné prostředí. Britský sociolog Anthony Giddens v této souvislosti zavedl (s odkazem na výzkum Erika Eriksona) pojem ontologické bezpečí. Ten označuje pocit trvalosti a předvídatelnosti událostí v nejranějším věku, včetně uspokojování základních potřeb. To dodává dětem pocit jistoty a je základem jejich sebedůvěry. Při formování pocitu ontologického bezpečí je vnitřní pocit sebedůvěry utvářen v úzké vazbě na pocit důvěry v trvalost a spolehlivost vnějšího sociálního a materiálního světa.
Pokud se u dětí pocit ontologického bezpečí nevytvoří, v jejich pozdějším vývoji to komplikuje navazování vztahů důvěry v komplexnějším slova smyslu. Giddens považuje za opak důvěry strach. Pokud není pocit ontologického bezpečí přítomen, člověka doprovází pocit nadměrné nejistoty v dalším životě. V kritických chvílích nejistota přechází v obavy a strach. Lidé pak hledají mechanismy, jak se strachu zbavit, anebo jej alespoň zvládat tak, aby neovládl většinu jejich prožívání.
Tím se dostáváme k rovině mezilidské důvěry. Giddens i Erikson se tedy domnívají, že pocity sebedůvěry a důvěry v jiné či druhé jsou v rané fázi lidského vývoje úzce provázány. Nepřekvapí proto, že vyšší míra individuální sebedůvěry zvyšuje pravděpodobnost aktivního zapojení do veřejného a občanského života. Člověk, který „si věří“ (tedy se za sebe nestydí), přistupuje otevřeněji k druhým lidem, aktivněji prosazuje své zájmy, ochotněji naslouchá názorům druhých.
Pocit ontologického bezpečí člověka vede k otevřenějšímu a svobodnějšímu vyjadřování. Člověk tak přistupuje sebevědoměji k řešení občanských či politických sporů, což zvyšuje pravděpodobnost jejich produktivního zvládání. Bázlivost při prosazování zájmů vede k vyhýbání se konfliktům, což zvyšuje pravděpodobnost jejich eskalace. Jde o princip sebenaplňujícího se proroctví – negativní zkušenost s konflikty vyvolává obavy z konfliktů, které negativní zkušenosti s konflikty potvrzují. Totéž se dá říci o sebedůvěře.
Princip ontologického bezpečí tak zřetelně rezonuje také v rovině mezilidské důvěry. Mezilidskou důvěru si můžeme vyložit jako pocit spolehlivosti a předvídatelnosti jednání druhých. Druhým (neznámým) lidem věřím, neboť dokážu jejich jednání v určitém ohledu spolehlivě předvídat. Věřím, že v určitých (kritických) situacích budou ostatní jednat stejně jako já. To je dáno mojí vírou ve sdílení základních morálních hodnot či zájmů, které činí naši interakci bezpečnou. Pocit důvěry v druhé lidi je tak úzce svázán s pocitem důvěry ve vlastní hodnoty či zájmy.
Čím pevnější shoda ohledně základních morálních hodnot existuje, tím větší je kapacita spolupracovat, stejně i ochota a otevřenost ke změnám (reformám). Důvod je prostý, pevnější důvěra ve druhé nevyvolává přehnané obavy z případných změn. Naopak nízká míra mezilidské důvěry posiluje pocit nejistoty, obavy ze změn a z budoucího vývoje. Nepřekvapí proto, že ekonomové považují mezilidskou důvěru za významný faktor (tzv. pozitivní externalitu), který posiluje ekonomickou aktivitu i celkovou prosperitu. Tím jsme se dostali k rovině institucionální důvěry.
Chceme reprezentanty, ne držitele!
Všeobecně se má za to, že nejúčinnějším nástrojem péče o důvěru institucí je jejich otevřenost a transparentnost. Důležité je také zajištění vysoké míry profesionality a slušnosti (civil) na všech kontaktních místech, kde občané s institucemi přicházejí do styku. Instituce liberální demokracie jsou tak či onak veřejnosti odpovědné, proto musí konat odpovědně. Instituce se aktivně otevírají veřejné kontrole, jejíž výkon však samy o sobě zajistit nemohou. Pokud se institucionální moc aktivně vystavuje veřejné kontrole, avšak veřejnost zůstává ve výkonu této kontroly pasivní, lze konstatovat, že instituce zůstávají v jistém smyslu neodpovědné.
Veřejná kontrola vlastně neprobíhá, a instituce tak nemohou reagovat na konkrétní poptávku veřejné kontroly. Účinné instituce se neobejdou bez kritické zpětné vazby, která je základem jejich reflexivity. Hlavní institucí kritické kontroly je permanentní politická opozice, která tak představuje jeden z nejvýznamnějších výdobytků liberalismu.
Zatímco měřítko efektivity institucí není zcela jasné, o selhávání institucí máme daleko jasnější představu. Sociální vědci hovoří v této souvislosti o pasti nedůvěry. Představitelé nedůvěryhodných institucí mají jednu zásadní nevýhodu. Nemohou totiž důvěru ztratit. Také proto je těžké nedůvěryhodné instituce reformovat. Nedůvěryhodné instituce mají větší sklon k uzavřenosti, vykazují menší ochotu sloužit (pomáhat a chránit), jsou méně citlivé vůči zájmům a potřebám veřejnosti. Nedůvěryhodné instituce se snáze stanou kořistí zájmových skupin. Tím se začarovaný kruh nedůvěry uzavírá. Také v rovině institucí rezonuje sebenaplňující se proroctví. Institucím nevěřím, ony pak nefungují, a proto jim nevěřím. Místo reprezentantů institucí máme jejich držitele. Ti se zuby nehty drží svých pozic.
Čas na občanskou terapii
Jelikož víme, že důvěryhodné instituce fungují lépe než ty nedůvěryhodné, měli bychom zaujmout vědomé (mindful) rozhodnutí a zmocňovat naše instituce vydatnější důvěrou. Ne proto, že jsou bezvadné anebo efektivní, ale v první řadě proto, že jsou naše a jiné nemáme. To samozřejmě neznamená, že bychom jim měli bezmezně věřit, neměli bychom však nad nimi lámat hůl, nýbrž jim opakovaně dávat šanci. To není nějaké utopické snílkovství, ale alfa a omega liberální společnosti, která se bez mocných a legitimních institucí rozpadne. Demokracie předpokládá, že občané berou politické instituce za své. Pokud se jim nelíbí jejich chování, usilují o jejich nápravu. Trochu jako s dětmi – taky je (nikdy) nevykopneme na ulici, ani při druhém, ani při stém prohřešku.
Giddens v této souvislosti zavádí pojem aktivní důvěry. Aktivní (kritická) důvěra i nedůvěra jsou pro liberální demokracii zcela zásadní. Problém je pasivní (nekritická) ne/důvěra, tak jako v případě našeho parlamentu. Navrhuji zkusit terapeutický přístup, který je široce praktikován v osobním životě. Víme, že změnou svých vnitřních postojů dokážeme měnit vnější aspekty našeho života. Ačkoli pohled na současnou sněmovnu, která se zdá být bezmocně nemocná, nenabízí v tuto chvíli příliš optimismu, zkusme ji sebevědomě, třeba hned po podzimních volbách, polít živou vodou vydatnější důvěry.
Především však volme strany a lidi, kteří ke sněmování (diskusi) přistupují s respektem a kompetencí. Nevolme ty, kteří se (otevřeně či bezelstně) vyznávají z toho, že sněmování (diskusi) neumí, nebo jí dokonce pohrdají – třeba tím, že diskusi destruují nepřiměřenými obstrukcemi. Smyslem instituce sněmovny je věcná a soutěživá diskuse mezi konfliktními zájmy. Reforma jednacího řádu sněmovny spolu se silnějším zmocněním parlamentu po podzimních volbách by pak mohla znamenat, že se opravdu vydáváme směrem k silnějšímu a sebevědomějšímu Česku.
Karel B. Müller je profesorem politologie, který přednáší na CEVRO Univerzitě. Zabývá se otázkami demokratického vládnutí, občanské společnosti a europeizace.
Vyšlo na Foru24 a přetiskujeme se souhlasem autora.
Comentarios