ARCHIV

Čína, Rusko a pozice Evropy ve světě

Ruská válka na Ukrajině bude mít dopady na globální bezpečnostní uspořádání, stejně jako bude mít vliv na podobu budoucího válčení. Soupeření mocností zůstane i po jejím ukončení rozhodujícím faktorem světové politiky. Bez ohledu na to, že Severoatlantická aliance je obranným uskupením zaměřeným primárně na obranu vlastního teritoria, bude muset najít svou roli v globálním soupeření mocností. Nenajde-li, sníží to výrazně relevanci Aliance pro Spojené státy, a to bez ohledu na to, kdo sedí v Bílém domě. Evropa by měla usilovat o takzvanou „strategickou autonomii“ v oblasti technologií a kriticky důležitých surovin, avšak v oblasti bezpečnostně-vojenské musí být evropským imperativem dosažení maximální možné míry komplementarity s USA. V této souvislosti je relevantní podívat se podrobněji na blízkost ruské a čínské vojenské doktríny a strategie. Ovlivní totiž postavení Evropy ve světě.


Zdroj: http://eng.mod.gov.cn.

Společné rysy ruské a čínské vojenské strategie

Čína již v několika kategoriích zbraňových systémů převyšuje nejen Rusko ale dokonce i Spojené státy. Navíc disponuje dostatečnými finančními prostředky na další rozvoj svých vojenských sil. Na druhé straně postrádá relevantní bojové zkušenosti, neboť od druhé světové války – s výjimkou menších přeshraničních konfliktů – nebojovala.


I proto se Čína v minulosti učila od Rusů. Účastnila se několika společných cvičení s ruskou armádou. Pozemních, námořních i těch s užitím letectva. To se promítá do čínské vojenské strategie. Právě proto teď Čína velmi pozorně sleduje průběh ruské vojenské kampaně na Ukrajině.


Rusko i Čína mají velmi limitovanou možnost projekce síly na dálku. Nemají námořnictvo schopné operovat ve vodách oceánu, dostatečné komunikační a transportní prostředky, schopnost udržovat interoperabilitu sil ve vzdálených oblastech ani dostatečný počet základen v zahraničí. Z těchto důvodu obě země koncentrují svou vojenskou strategii na bojové operace ve své bezprostřední blízkosti.

Obě země také vědí, že i nadále postrádají dostatečné vojensko-ekonomické kapacity na dlouhodobé válčení. Kladou proto důraz na počáteční fázi konfliktu, kde enormně rychlým rozvinutím sil a mobilizací autokraticky řízeného státního aparátu mohou dosáhnout výsledku umožňujícího jim vyjednávat z pozice síly. Jde o koncepci tzv. „limitovaného válčení“, zahrnující taktiku vytvoření „fait accompli“.


Čínské poučení z ruské války na Ukrajině

Právě toto uplatnil Kreml v první polovině války na Ukrajině. Úplně na samém počátku bylo cílem způsobit nepříteli „strategický šok“ během několika desítek hodin. Přesně o to se ruská armáda snažila. Obsadila letiště v Hostomelu, stejně jako několik důležitých logistických křižovatek. Zároveň už se v Kyjevě pohybovala vojenská jednotka, jejímž cílem byla eliminace prezidenta Zelenského. Prvních 48 hodin války bylo skutečně kritických. Avšak selhalo to. Jak na odhodlání Ukrajinců, tak na jejich vynikajících zpravodajských informacích a velmi dobré taktické přípravě. Právě taktiku způsobení strategického šoku nepříteli nacvičuje přitom čínská armáda vůči Taiwanu.


V další fázi zhruba pěti až šesti týdnů se ruská armáda nadále držela doktrinálních a strategických koncepcí. Snažila se postupovat najednou několika útoky z různých směrů. To vše ještě spadalo do do dalších fází tzv. „limitovaného válčení“. Cílem je získat podstatnou část území a zde se zakopat. Zároveň nad dobytým územím rozvinout takzvaný Anti-Access/Area-Denial deštník (prvky protivzdušné obrany, elektronického válčení a přesných zásahů na velké vzdálenosti) a znemožnit tak případné zahraniční koalici osvobodit toto území. Výsledkem má být donutit k jednání protivníka i případnou západní koalici zformovanou na jeho obranu.

 
 

Opět, přesně to, co nacvičuje Čína vůči Taiwanu. Z charakteru čínských cvičení je evidentní, že cílem útoku by nebyla okupace celého Tchajwanu. Čína na ví, že na okupaci tchajwanského území by neměla dost sil. Mimo jiné i proto, že by jejich obrovskou část vypotřebovala už v mimořádně náročné fázi vylodění (s nejistým výsledkem). Nacvičuje tedy to, o co se Rusové snažili v oněch úvodních týdnech. To znamená obsadit dostatečnou část území Taiwanu a donutit k vyjednávání buď tchajwanskou vládu anebo–po její případné eliminaci-regionální mocnosti jako je USA, Japonsko či Austrálie.


Proto Čína sledovala druhou fázi ruské kampaně velmi pozorně. Jenomže i tato fáze selhala. Na přelomu března a dubna Ukrajinci zvítězili ve velkých bitvách kolem Kyjeva, Černigova a Sumy. Jejich vítězství bylo dáno odhodláním, skvělým taktickým výkonem i připraveností nést oběti. A to samé může Čína oprávněně očekávat i na Tchajwanu.


Od porážky u Kyjeva pak uplatňování doktríny i strategie defacto končí. Dál už se ruská kampaň nedrží vůbec ničeho. Vraždit a ničit ještě ruská armáda dokáže. Výsledný chaos ji ale nakonec k přivede k porážce.


Všechno toto Čína velmi bedlivě a se znepokojením sleduje. Znamená to pro ni, že bude nucena k adaptaci technického vybavení (namátkou se ukázala zranitelnost vrtulníkového letectva) i operačně-strategických plánů. Pozornost Číny se může například rozšířit o Filipíny, kde by mohla očekávat lepší šance na dosažení počátečních cílů rychlého útoku.


Dalším scénářem může být omezení svobody plavby v Jihočínském moři čínským válečným námořnictvem. To by mělo skutečně globální strategický charakter, neboť Jihočínským mořem proplouvá až jedna třetina světové námořní dopravy v objemu 3 triliony dolarů (!).


Vliv čínské adaptace na transatlantickou vazbu

A právě zde se dostáváme k souvislosti s trans-atlantickou vazbou a tedy i postavením Evropy ve světě. Spojené státy se na čínské nebezpečí intenzivně připravují už od Trumpovy administrativy. Příprava to není jednoduchá a vyvolává v Bílém domě, v Pentagonu i Kongresu řadu náročných debat o alokaci zdrojů. Na specifický charakter vojenského nebezpečí, kterému mohou Spojené státy v Indo-pacifiku čelit, je totiž zapotřebí i specifické technické vybavení.


V případě konfliktu s Čínou by USA musely reagovat na velkou vzdálenost a v jeho průběhu by to vyžadovalo značnou část operačních přesunů realizovat vzduchem a po vodě. K tomu jsou zapotřebí trochu jiné lodě, jiná letadla, jiná infrastruktura základen i jiné raketové technologie, než na evropské pevnině. Americké vojenské plánování je tak už několik let ovlivněno trendem měnících se potřeb reagujícím na čínské nebezpečí. Po stránce taktiky jde v zásadě o posun od postupného navyšování sil v ohrožené oblasti a získání letecké převahy směrem k důrazu na schopnosti ve velmi krátké době znemožnit nepříteli dosažení „fait accompli“. Mimo jiné také rychlým proražením onoho Anti-Access/Area-Denial deštníku.


Pozornost od stíhaček nebo velkých obojživelných plavidel se přesouvá k bombardérům s dlouhým doletem, raketovým a dělostřeleckým schopnostem s velkým dostřelem, bez-posádkovým letadlům i lodím a velkým skladům munice schopné penetrace obrany protivníka.


Nyní bude ale Čína pod vlivem ruského válečného neúspěchu na Ukrajině svou strategii i vybavení měnit, na což má rozdíl od Ruska dostatek finančních prostředků. To nutně musí ovlivnit americké vojenské plánování a spolu s ním očekávání USA od smluvních spojenců. Domnívám se, že to tak ovlivní i alianční obranné plánování (NATO Defence Planning Process).


Už teď je jasné, že Evropa musí spojeným státům pomoct s námořnictvem. NATO potřebuje inovaci své námořní strategie. Co všechno dalšího bude potřeba změnit, ještě nevíme.


Každopádně půjde o prokázání „dospělosti Evropy v čelení ruské hrozbě“. Spojené státy při cestě ministrů Austina a Blinkena do Kyjeva stanovily jasný válečný cíl USA. Je jím dosažení stavu, kdy ruská armáda bude natolik poražena, že přestane být akutním nebezpečím pro své okolí. Spojené státy se prostě více potřebuji věnovat Číně. Nicméně přesunutí jejich pozornosti na Čínu nikdy nemůže jít na úkor bezpečnosti Evropy. Evropa je a bude nadále bude partnerem USA číslo 1. Jinými slovy, USA si musí být jisty, že Evropa je bezpečná. Jen tak se mohou v dostatečné míře věnovat nebezpečí Číny.


Po této válce budou proto Spojené státy očekávat, že evropská část NATO bude schopna sama – jen s určitou podporou – čelit budoucí ruské hrozbě. Evropa toho schopná je. Již dnes je většina bojových brigád NATO evropských, nikoliv amerických. Jenomže evropské země nejsou schopny rychle vyslat vojáky daleko za své hranice a udržet je tam v boji.


Zaostávají v oblasti bojové podpory („combat support“ a „combat service support“), chybí potřebná logistika, zdravotnické zabezpečení apod. Například úspěšné alianční mise v Iráku i Afghánistánu by bývali bez americké logistiky a zdravotnického zabezpečení zkolabovaly velmi rychle. To se musí změnit.

 
 

Úsilí o zvýšení evropské úrovně ambicí v NATO může vytvářet prostor pro česko-německou spolupráci. V rámci německého konceptu „Framework Nations“ se budují na projektovém základě specifické schopnosti, jejichž deklarovanou ambicí je zajistit až jednu třetinu úrovně ambicí celého NATO. Kromě budování velkých formací na úrovni sborů by se tato ambice měla promítnout i do investic do bojové podpory. Právě ČR vede například projekty v oblasti medicínské podpory či leteckého transportu.


Pokud zvýšení evropské úrovně ambicí vyústí v to, že bude Evropa sami schopna v rámci NATO čelit nebezpečí budoucího Ruska, zajistí to relevanci Severoatlantické Aliance pro Spojené státy. My Evropané nemůžeme do nekonečna volat po vyšší americké vojenské přítomnosti na našem území, kdykoliv se zvýší nebezpečí. Silnou trans-atlantickou vazbu musíme udržovat na základě komplementarity a dělby rolí mezi USA a Evropou.


 

Převzato se souhlasem autora z jeho blogu na Aktualne.cz.

194 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER