Ústavní soud jde do voleb (a na rozdíl od Sněmovny bude s jistotou fungovat i po nich)!

Ráno 3. února 2021 proběhla malá česká politická revoluce. Ústavní soud zrušil část volebního zákona pro volby do Poslanecké sněmovny. Komentáře od ústavních právníků, politologů i politiků se vesměs nesly v duchu toho, že došlo k malé revoluci a Ústavní soud opět vstoupil do sféry politiky. Osm měsíců před vyhlášeným termínem voleb nyní nevíme, podle jakých pravidel se budou volby konat, respektive jak se budou přepočítávat odevzdané hlasy na mandáty.

Plénum Ústavního soudu, zdroj: usoud.cz.

Ústavní soud zrušil matematickou metodu přepočtu na mandáty, kde dosavadní tzv. D’Hondtův dělitel v kombinaci s různě velkými volebními kraji byl shledán jako nadměrně disproporční a zvýhodňující velké politické strany, a dále pak odstranil ze zákona tzv. aditivní kvórum znevýhodňující volební koalice.

Proč po více jak 3 letech a jen 8 měsíců před volbami?

Ústavní stížnost podala skupina senátorů především z hnutí STAN v prosinci 2017. Ústavní soud vynesl rozsudek 3. února 2021, tedy více jak tři roky(!) po podání . Sám předseda Pavel Rychetský na dotaz, proč rozhodování soudu trvalo tak dlouho uvedl, že zpravodajem byl profesor Jan Filip, „což je nejen soudce, ale i akademik, který má pocit, že musí odvést dokonalé dílo. Ten nález má 64 stran a dokonalým dílem je. Pan profesor si skutečně dal práci s přípravou toho návrhu. A poté jsem se snažil, abychom rychle rozhodli. Což se povedlo. Trvalo to tři týdny po předložení, což je svým způsobem rekord.“

Rozhořčovat se nad rozhodnutím Ústavního soudu politici mohou, ale to je tak jediné, co s tím udělají. Pokud chtějí zabránit ústavní krizi, jakou zde nepamatujeme, tak se musí parlamentní strany dohodnout a oběma komorami schválit úpravy volebního zákona.

Z hlediska celkového rozsahu nálezu a doby, která uplynula od okamžiku podání senátorského návrhu, to znamená, že prof. Filip psal nález průměrným tempem cca 30 slov denně (s ohledem na předsedou Rychetským vyzdvihovanou preciznost prof. Filipa lze pro účely tohoto výpočtu nepochybně předpokládat, že pan profesor na nálezu pracoval i o víkendech). Otázkou je, jestli akademičnost a údajná preciznost jsou v tomto kontextu vůbec ctností. Ostatně známá anglo-saská právní maxima, jejíž autorství bývá přičítáno Williamu Gladstonovi, říká: „Justice delayed is justice denied“. A to ještě Gladston mluvil pouze o opoždění jako takovém, nikoli o opoždění coby prostředku načasování.

Nezvykle brzké vyhlášení data voleb do Poslanecké sněmovny prezidentem Milošem Zemanem se tak dostává do jiného světla. Zřejmě nešlo ani tak o to pomoci silnému hráči a souputníkovi Andreji Babišovi, ale spíše o snahu zatlačit na Ústavní soud, aby se do již vyhlášených voleb nepletl, což jen potvrzuje Zemanův dopis z posledních dnů. Ale soudci si ani s jednou z překážek hlavu nedělali.

Ústavní soud jako třetí komora?

Nejostřeji se vůči rozhodnutí Ústavního soudu na následné tiskové konferenci vymezil premiér Andrej Babiš, který rozhodnutí označil za politicky motivované a související se snahou jej dostat z politiky. Korunu tomu pak ještě nasadila ministryně spravedlnosti Marie Benešová, která hovořila o tom, že soudcům za rozhodnutí zřejmě někdo něco slíbil, aniž by uvedla nějaká konkréta.

Rozhořčená vyjádření a útok na Ústavní soud ze strany Andreje Babiše je třeba odmítnout, ale faktem zůstává, že to není poprvé, co rozhodnutí Ústavního soudu vyvolávají pochybnosti stran jeho angažovanosti ve sféře politiky. Připomeňme právě zrušení podstatných částí novely volebního zákona z dílny ČSSD a ODS v roce 2001 nebo třeba zrušení předčasných voleb v roce 2009.

Na okraj a s trochou humoru je třeba ocenit, že soudce zpravodaj Filip se ve svém rozhodnutí vyvaroval poněkud nesrozumitelného jazyka jako kdysi soudce zpravodaj Vladimír Čermák, který v rámci minulého zásahu Ústavního soudu do volebního zákona například napsal: „K uvedenému nálezu Ústavní soud v projednávané věci dodává, že je si dobře vědom složitosti sociálního a politického dění, v němž strukturování společnosti je provokováno působením odstředivých, diferenciačních společenských sil, nepředstavujících však v sociálním procesu jeho jedinou konstituantu, ale zaznamenatelných vždy jen v antinomickém postavení vůči všem "dostředivým" integračním projevům.“ Toho jsme naštěstí dnes byli ušetřeni.

Podle politologa Karla B. Müllera se tak Ústavní soud vlastně z politiky nikdy nestáhl. A jak připomíná Alexandr Vondra: „Všichni víme, že se Rychetský coby předseda Legislativní rady státu a místopředseda vlády Miloše Zemana osobně podílel na znění zákona, který nyní – po 20 letech – ÚS pod jeho předsednictvím (a s jeho hlasem) zrušil jako neústavní. Znamená to jediné: Rychetský tehdy jednal v rozporu s ústavou. Tím, že rozsudek vynesl osm měsíců před parlamentními volbami vstoupil do arény nejen jako strážce ústavy, ale i jako politický hráč. Politické strany šibeniční lhůtou, která nemá daleko k vydírání, postavil ke zdi: buď zákon hned změníte, anebo volby nebudou a nastane ústavní krize."

Jak z toho ven?

Rozhořčovat se nad rozhodnutím Ústavního soudu politici mohou, ale to je tak jediné, co s tím udělají. Pokud chtějí zabránit ústavní krizi, jakou zde nepamatujeme, tak se musí parlamentní strany dohodnout a oběma komorami schválit úpravy volebního zákona.

Soudce zpravodaj Filip po vyhlášení rozsudku zřejmě v legraci uvedl, že si sám cvičně zkusil navrhnout úpravu volebního zákona a trvalo mu to pouhých 40 minut, takže představitelé politických stran to zvládnou také, pokud tedy nebudou koukat, co jim z toho kápne. To je sice úsměvné, ale z úst ústavního soudce a zpravodaje, mírně řečeno alibistické.

Politolog Ladislav Mrklas vidí hlavní problém ve dvou oblastech, kde se ale nabízí široká škála řešení. „Je možné ponechat stávající kraje a jen změnit způsob přepočtu hlasů na mandáty tak, aby byl více proporční. Jednou z variant je třeba návrat ke stavu před rokem 2000, kdy se mandáty přidělovaly ve dvou skrutiniích. V prvním byly přidělovány v krajích, ve druhém na celostátní úrovni, která přidělováním mandátů především menším stranám dorovnávala proporcionalitu.“

Do hry se ale může dostat i konstrukce jiných volebních obvodů: „Určitě zazní návrh, že Česká republika by v takových volbách měla být jediným obvodem. To by nepochybně zajistilo vysokou míru proporcionality, ale také by to přineslo velkou výhodu stranám vůdcovského typu nebo jednodušší orientaci voličů, kteří na kandidátce hledají svého Andreje či Tomia (a nyní je nalézali jen v jednom kraji). Zároveň by jeden celostátní obvod znamenal velký úkrok od dosavadní decentralizační praxe včetně toho, že v rukou celostátních lídrů by se koncentrovala velká pravomoc při sestavování kandidátních listin. Další variantou je vytvoření umělých volebních krajů. Nabízí se třeba užití tzv. NUTS II, kterých je osm a při kombinaci s vhodnou metodou rozdělování mandátů by zajistily vyšší míru proporcionality. Zde by ovšem vznikl problém s výpočtem, kolik by kterému kraji připadlo mandátů.“

Uvidíme, jak se s tím parlamentní politické strany popasují. Ale jak připomíná politolog Müller: „Legitimita voleb je naprosto klíčový princip, od kterého se odvozuje legitimita nejen konkrétního establishmentu, ale i demokratického systému jako takového. Pokud se parlament nedohodne na pravidlech hry, hrozí, že politika ztratí povahu soutěže a že poražení neuznají svoji porážku a vítězové se stanou příslovečnou chromou kachnou. V konečném důsledky budeme tratit všichni. A to si jistě nepřejeme. Jinými slovy, výrok US tedy normativně zavazuje poslance a senátory k tomu, aby našli takové řešení, ze kterého bude těžit především kvalita demokracie a občanská veřejnost – to se sice hezky řekne, ale hůře provede“. Tak si držme palce...