top of page

ARCHIV

ÚHEL POHLEDU: Obrana liberální demokracie v časech algokracie

Vznik a rozmach nových technologií přináší lidstvu jistě řadu nesporných výhod. Na druhé straně s sebou může přinášet některé negativní dopady. Příkladem budiž nástup AI založený na využívání specifických algoritmů. V této souvislosti se tak nabízejí úvahy o tom, jestli je vůbec možné, aby liberální demokracie takto překotné změny přežila a nezvrhla se v algokracii. Algokracie bývá definována jako vláda algoritmů, případně také jako ekonomický systém.


Elon Musk a Mark Zuckeberg dle AI, zdroj: pixabay.
V realitě se ale algokracie postupně rýsuje spíše jako systém, v němž by o výsledcích voleb rozhodovala úzká skupina vlastníků digitálních platforem argumentujících, že nastavení algoritmů, které posilují například extremistický obsah, vlastně nijak ovlivnit nemohou.

Význam obrany demokracie před různými formami extremismu, šířeného převážně na sociálních sítích, tak v současné době opět narůstá.


Hlavní oběti algokracie a renesance extremismu

Hlavními oběťmi tohoto trendu jsou tradiční politické strany a profesní organizace s jasnými programovými prioritami, mezi vítěze lze naopak zařadit populisty a extremisty nejrůznějšího ražení. Pro konkrétní příklad není nutné chodit příliš daleko, stačí se jen podívat, jak vysokou popularitu v online prostoru, ale i na náměstích, má extremista Rajchl s naprostou absencí jakéhokoliv konstruktivního řešení a jak nízkou popularitu naopak mají představitelé odborů. Zmíněné trendy jsou ohrožením demokracie převyšujícím nebezpečí, jež představují staré extremistické strany. Donedávna se zdálo, že právní systém ve vyspělých demokraciích je natolik robustní, že se otevřená podpora rasismu, nenávisti, xenofobie a podpora násilí vůči menšinám jednoduše nikomu nevyplatí. Platformy zmiňovaných technologických gigantů však přinesly nečekanou změnu, kterou lze považovat za umožnění renesance nenávisti v kyberprostoru a současně i za dezinformační revoluci.

 
 

Tohoto trendu se rozhodla využít i nová extremistická hnutí, jejichž představitelé vytvořili fenomén, kterému budou muset západní demokracie v následujících dekádách čelit. Politické strany, dříve označované za extremistické, totiž velmi dobře pochopily, že jim otevřený příklon k neonacismu či jiné ideologii směřující k potlačení práv a svobod druhých přináší příliš mnoho nepříjemností. Mezi hlavní nepříjemnosti patří právní postih nijak nepřispívající jejich renomé a také pozice na okraji politického spektra, jež nepřitahuje dostatečný počet voličů, protože neposkytuje dostatečně vysoký volební potenciál. Extremistická strana operující v poměrném volebním systému rovněž nemůže počítat s tím, že by některá z mainstreamových politických stran šla do rizika společné vládní koalice. Pravděpodobný není ani její vstup do Poslanecké sněmovny. Nejlepší volební výsledek nejčastěji skloňované extremistické strany (DSSS) byl pouhých 1,14 % ve volbách do PS v roce 2010. Dělnická strana sociální spravedlnosti patří ke stranám, jejichž lídři nepochopili, jak zvýšit své preference, a proto jsou odsouzeny k přežívání na okraji politického spektra, s pozicemi maximálně v některých obecních zastupitelstvech.


Inovace à la Le Pen

Naprostý opak představují strany a lídři, kteří uznali, že obklopit se hajlujícími výtržníky, popírat holocaust atd. je pro získání politické moci nepřijatelné. Tyto lídry se rozhodně nevyplatí podceňovat, protože velice dobře pochopili fenomén nových sociálních médií a zejména potenciál využití postpravdy. Pomyslnou „výkladní skříní“ tohoto „umění“ je odklon francouzské Národní fronty pod vedením Marine Le Pen od tvrdého extremismu jejího otce, změna názvu na Národní shromáždění a přetransformování se v hnutí proti establishmentu a ironií osudu i ve vybudování si image obránce svobody slova. Tyto hluboké kosmetické úpravy doplněné o obratný politický marketing umožnily dříve zavrženíhodné straně získat nebývale vysokou podporu.


Tento postup má pochopitelně i řadu českých ekvivalentů. Důležitým prvkem této poměrně dobře propracované strategie je propagovat rétoricky utlumené, ale ve svých důsledcích velmi podobné politické cíle jako extremisté tradičního typu. Tento postup je v situaci, kdy část veřejnosti demokratické principy nechápe nebo rovnou odmítá, evidentně možný a výnosný. Trend lze tedy považovat za velmi nebezpečný, neboť tito lídři disponují potenciálem zničit demokratické základy, paradoxně s využitím svobody slova a dalších atributů s demokracií spojených, například s principem rovnosti.


Smysl svobody slova v době postpravdy

Pokud si část veřejnosti začne svobodu slova vykládat jako možnost neomezeně lhát, urážet a porušovat zákony, pak původní výklad svobody slova ztrácí smysl. Pokud se část veřejnosti domnívá, že rovnost není rovností lidí před zákonem, případně rovností sociální, ale rovností pravdy a lži, nelze se domnívat, že by dnešní forma demokracie měla slibnou budoucnost. Již Aristoteles dělil formy režimů na formu zvrhlou a zdravou. Zdravou formu režimu, nejpodobnější dnešním fungujícím demokraciím, označoval slovem politeia. Ta umožňovala hladkou správu obce. Zvrhlá forma nesla označení demokracie, v dnešním smyslu slova by se však jednalo o ochlokracii. Ta byla velice nepříjemnou formou vládnutí, protože nevládlo právo a neexistovala spravedlnost, vládla lůza.


Tento nepříjemný scénář nelze v případě akceptování rovnosti pravdy a lži vyloučit ani v moderní době, kdy je většina lidí přesvědčena, že se nic podobného již přece vrátit nemůže. Opak je bohužel pravdou, žili bychom snad stále ještě v demokracii, pokud by byl zachován pouze proces svobodných voleb vedoucí ke generování politiků neochotných respektovat rovnost všech lidí před zákonem a omezujících něčí práva a svobody? Pochopitelně že ne, protože v takovém scénáři již neexistuje rovnost. A jaký význam má svoboda slova, pokud někteří významní politici lžou a jejich voliči to považují za normální, případně evidentní lež již ani nepoznají?


Úplně nejdále v tomto pomyslném tažení proti morálce došli tzv. chcimírové, kterým vůbec není trapné požadovat zastavení vojenské pomoci Ukrajině v situaci, kdy představit si důsledky tohoto kroku není pro svobodný svět příliš obtížné. Aby nebyla situace málo paradoxní, z následných reakcí frustrovaných lidí na různých diskusních fórech si dokonce celkem úspěšně tvoří image novodobých disidentů. Nejbizarnější je toto „disidentství“ zejména u bývalých spolupracovníků StB, či u „obránců svobody slova“ s různými vazbami na prokremelskou linku české politiky. Svoboda slova v tomto případě pochopitelně téměř zcela pozbývá významu. Fungování svobody je umožněno pouze díky ochotě všech zúčastněných uvědomovat si její podmínky a také akceptovat její důsledky.


Pokud se svoboda nepojí s ochotou nést důsledky vlastního jednání, nemůžeme být svobodní. Akceptuje-li široká veřejnost tento přístup, stane se původní výklad svobody slova téměř bezcenný.

V krajních případech sice může zasáhnout soud, ale jak dlouho bude tento poslední obranný mechanismus, který by měl být využit jen zřídka, fungovat? Jsou soudy skutečně schopny vyřešit odpovědnost nových komunikačních platforem za jejich obsah, vede-li tento obsah k zvolení politika, který se rozhodne nenávist, rasismus, xenofobii, výzvy k použití násilí a další aspekty překračování limitů demokratické diskuse krýt, protože je využívá ve svůj prospěch? Vrcholný politik přece může jmenovat soudce ochotné na tomto krytí participovat. Poté nám z demokracie zbude pouze formální proces voleb. Takový výsledek pak ohrozí bezpečnost státu z více důvodů. K hlavním patří eroze společnosti v důsledku eroze rule of law.


Posílení eroze společnosti

Dalším rozměrem je poté využití tohoto fenoménu některými nepřátelskými mocnostmi k likvidaci ekonomického a bezpečnostního potenciálu západního světa skrze nepřátelskou aktivitu v kyberprostoru, doprovázené erozí společnosti. Za již klasický příklad takové eroze bývá uváděn Brexit, jehož autoři si záměrně vybrali ty nejostřejší dělící linie v britské společnosti a zneužili je ke svému prospěchu, přičemž evidentně nedisponují schopností započatou erozi zastavit. Neochota politických elit bránit demokracii, například vyvracením prokazatelných lží, vedla ke stavu, kdy ani jedna strana sporu nebyla ochotna tolerovat existenci té druhé, což je z bezpečnostního hlediska velmi toxický koktejl. Mezi důsledky, kromě Brexitu samotného, patří zejména nesmiřitelně rozdělená společnost.


Bezpečnostní rozměr rezignace elit na obranu demokracie tedy spočívá na jedné straně ve fragmentaci společnosti, kdy jsou díky výběru vyostřených témat, podobně jako v Dreyfusově aféře, rozdělené celé rodiny. Taková eroze společnosti znamená především neschopnost obou znepřátelených táborů se navzájem tolerovat, tím pádem zákonitě dochází k nepříjemným střetům navracejícím společnost k pravidlům džungle.


Vláda technologických gigantů s populisty?

Dopady nezvládnutí takového vývoje mohou být následovné, ve všech případech pro demokracii ničivé. Nejméně pravděpodobnou je varianta absolutní vlády technologických gigantů, kteří se vzhledem ke svému ekonomickému postavení nebudou cítit vázáni žádnými pravidly. V tomto případě by rozhodovali jedinci typu Marka Zuckerberga nebo Elona Muska. Středně vysoké šance má varianta, ve které si ekonomické elity, případně vyšší společenské třídy, uvědomí, že ekonomické a geopolitické ztráty z provozu tzv. flawed democracy jsou příliš vysoké. Pomyslným „řešením“ by tak mohlo být nahrazení demokracie autoritářským režimem, nebo omezení volebního práva lidí, o nichž panuje přesvědčení, že dělají špatná rozhodnutí. Posledním a velmi pravděpodobným scénářem v případě nečinnosti je vláda populistů za tolerance a podpory technologických gigantů.

 
 

Tato forma zvráceného vládnutí povede k výraznému oslabení země, ve které se odehrává, z důvodu podpory a akceptace nerealistických požadavků voličů, zmanipulovaných škodlivým obsahem na sociálních sítích a neobjektivními médii. Mezi další nevyhnutelné důsledky této formy vlády patří vyčerpání zdrojů, zadlužení, fragmentace společnosti, pokles obranných schopností a ve finále nahrazení jiným režimem či jinou civilizací, která bude vyžívat komfortu vyplývajícího z možnosti rozkládat protivníkovu společnost na základě svobody slova, kterou u sebe pro jistotu nikdy nezavede.


Možnosti obrany

Obrana a vylepšení současné formy demokracie je tedy z bezpečnostního i ekonomického hlediska nutná. V českém případě sem lze řadit investice do vzdělávání a infrastruktury, boj s dezinformacemi, zrychlení soudnictví a přijetí eura. Pokud ji budou občané a elity nadále odkládat, stane se z České republiky skanzen pro turisty. Demokratické zřízení disponuje nespornou výhodou, že je ve vývoji nových technologií napřed díky svobodě slova a bádání. Tato výhoda ovšem není automatická, pokud umožníme neregulovaným technologiím šířit dezinformace a vracet naši společnost do období temna skrze cílené posilování přesvědčení části společnosti, že pokrok, například vakcinaci, je možné odmítat. Pokud budeme tolerovat posun k nefunkční demokracii, tak nás může dobře organizovaná diktatura předstihnout a nahradit. A to ne díky jejím schopnostem, ale díky naší rezignaci využívat benefitů našeho vlastního systému. Otázkou zůstává, zdali technologičtí giganti, jejichž majitelé mají ekonomickou moc, naopak obranu demokracie neztíží. Zrodili se z tzv. informační revoluce a na obchodu s daty založili svůj byznys. Tím pádem zatím nemají žádnou ekonomickou motivaci k ukončení činnosti, jež jejich společnostem vydělává.


Mezi prostředky moderní obrany demokracie bude patřit pravděpodobně nějaká forma dohody s technologickými giganty, což bude záviset na jejich ochotě přijmout odpovědnost za poskytovaný obsah, efektivnější právní systém a v neposlední řadě vzdělaná a mediálně gramotná populace. Jen taková společnost totiž díky svému vzdělání chápe, proč bývalí spolupracovníci StB za žádnou svobodu slova nebojují, že prokremelští aktivisté o žádný mír na Ukrajině neusilují a že extremista Rajchl se na žádný boj proti bídě také příliš vážně nechystá.


 

David Soukup vystudoval politologii a bezpečnostní studia na vysoké škole CEVRO Institut, posléze působil v think-tanku Evropské hodnoty, v Centru proti terorismu a hybridním hrozbám a při stálé komisi pro hybridní hrozby v Poslanecké sněmovně parlamentu České republiky. V současnosti vyučuje. Jeho hlavním profesním zájmem jsou dezinformace a hybridní hrozby.


461 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


NEJČTENĚJŠÍ

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
CZ_DEFENCE_ctverec_claim_krivky.jpg
Screenshot 2021-05-27 at 9.58.59.png