PETR UZSÁK
21. zář 2022
V posledních několika měsících jsme svědky pozoruhodných změn v mocenském uspořádání asijského regionu. Dosavadní ruský vliv zvolna slábne a projevují se tendence dříve zřídka vídané, což se děje v přímé souvislosti s ruským tažením na Ukrajině. To vede k postupnému oslabování řetězce spřátelených sousedních zemí a pro Rusko to může znamenat další izolaci a postupné pohraniční problémy.
Ruská federace se dlouhodobě pokoušela svým vlivem proniknout do jižní Asie, ať jde o Indii, Pákistán nebo Írán. Střídala se období těsnější či slabší spolupráce, ale současně zde bylo mnoho dalších mocenských hráčů s výrazným vlivem. Do skupiny globálních mocností patří USA a Čína, k regionálním pak můžeme počítat Saúdskou Arábii nebo Indii, nyní se mezi ně pokouší dostat i Turecko.
Dlouhodobou snahou Ruska je vybudování sítě odběratelů plynu v jižní Asii, což cílilo na státy jako je Afghánistán nebo Pákistán. Překážkou těchto plánů byla jednak značná vzdálenost od vlastního ruského území a ruských plynových polí, dále pak nutnost překonat území středoasijských států, které jsou nyní pod čínskou dominancí a navíc mají vlastní zdroje fosilních paliv, nebo slabší platební schopnosti zamýšlených odběratelů. A bezpečnostní situace nebo infrastruktura v Afghánistánu je kapitolou sama pro sebe.
Rusko sice podepsalo s tálibánskou vládou smlouvu o dodávkách ropy, ale za současných podmínek může být její plnění značně obtížné pro obě strany. Rovněž je nutné počítat s konkurencí Saúdů, Emirátů nebo Kataru, kteří prosazují vlastní zájmy a představy o uspořádání regionu.
Například Pákistán byl pro Rusko také potenciálním odběratelem výzbroje, hovořilo se o dodávkách tanků T-90 nebo bojových letounů řady Suchoj. Nic z toho se však neuskutečnilo, protože jednak Pákistán nemá příliš prostředků na nákladné zbrojní kontrakty, jednak není jisté, zda to Rusko skutečně myslelo vážně, nebo se jednalo pouze o nátlakový postup vůči Indii. A nedávno pákistánská administrativa podepsala kontrakt s Čínou o dodávkách stíhaček J-10C, což opět dokumentuje úroveň čínského vlivu v zemi.
Právě na Indii se Rusko dlouhodobě prioritně zaměřovalo, především jako na významného odběratele vojenského materiálu. Mezi dodané komodity patří bojové letouny, vrtulníky, tanky, ponorky nebo protivzdušné systémy. Část z nich se dokonce v Indii licenčně vyrábí. Jenže tato snaha Rusům nevychází, protože Indie se nyní přiklání spíše k USA a Západu obecně. Důvodem je její obava z Číny, a tedy společný strategický zájem se Západem. Ruské snahy tento trend zatím nezvrátily, přestože ruský dovoz do Indie narůstá. Ani v současné době se nezdá pravděpodobná žádná změna, která by indikovala vytlačování vlivu USA v regionu.
Velmi blízkým spojencem RF je v současné době Írán. Spojují je jak protizápadní zájmy, tak i postavení mezinárodního vyvrhele pod sankcemi. Právě Írán, jako jeden z mála států, projevuje Rusku podporu při jeho vojenském dobrodružství na Ukrajině, a to včetně dodávek výzbroje. Netřeba dodávat, že Írán je jedním z odběratelů ruského vojenského materiálu, i když nikterak významným.
Otázkou však zůstává, zda RF může splnit případné íránské objednávky s přihlédnutím k sankcím a omezenou dostupností nutných technologií, především mikroelektroniky nebo optoelektroniky. S ohledem na vývoj ruské ekonomiky je také diskutabilní, zda je RF v současnosti schopna provádět masivní investice u spojenců v asijském regionu. Kromě vlastních zájmů v samotném v Íránu také RF počítá s využitím místních přístavů pro pokračující vývoz do Indie.
Dalším významným jevem současné situace je obecná reputace Ruské federace mezi sousedy. Asijská kultura je postavena na principu zachování tváře a veřejné prezentace úspěchů, což je do jisté míry i signifikantní rys ruské povahy. A právě v posledních měsících některé země Asie vystupují vůči Rusku s opravdu malou mírou respektu, což by si patrně dříve nedovolily.
Mediálně viditelnými případy jsou drobné naschvály ruskému prezidentovi, kdy jej ostatní státníci nechávají před schůzkou čekat; odmítnutí kazašského uznání separatistických regionů v přímém přenosu; ozbrojené konflikty mezi několika postsovětskými republikami v posledních týdnech nebo snahy Gruzie o narovnání územního uspořádání.
To vše jsou viditelné políčky do tváře ruské dominance, přičemž v zákulisí tyto vztahy mohou být ještě více vyostřené. Důvodem je zřejmě slábnoucí pověst Ruska jako silového hráče a naopak prohlubování vlivu Číny jak ve střední Asii, tak i v jižní části kontinentu. Také ruské vojenské neúspěchy vnímají asijské země citlivě. Státy, které například zakoupily protivzdušný systém S-400 (Sýrie, Turecko, Indie, Čína) teď asi velmi pečlivě vyhodnocují reálné schopnosti této výzbroje na podkladě zpráv z Ukrajiny. Podobná situace je u tankové techniky: stroje řad T-80 a T-90 jsou ve výzbroji mnoha zemí – Číny, Pákistánu, Indie nebo Ázerbajdžánu.
Za současného stavu se ani nedá předpokládat rychlé obnovení ruské autority s ohledem na neschopnost investovat v zahraničí, problematické plnění vojenských zakázek nebo komplikace při vývozu složitých celků v důsledku nedostatku importovaných technologií, ale hlavně kvůli současné situaci na ukrajinské frontě. To vše ovlivní zřejmě veškeré druhy ruského exportu. A navíc, asijské státy si teď mohou v obchodu s RF diktovat ceny v mnohem větší míře než dříve, což je vidět zejména u ropy nebo zemního plynu.
Po léta budovaná pověst Ruska jako velmoci se postupně drolí a můžeme se dočkat i výraznějších signálů jednotlivých asijských aktérů, jimiž se budou vůči Rusku vymezovat. To vše indikuje změnu geopolitického uspořádání Asie.
Autor je bývalý voják z povolání, absolvent postgraduálního oboru MPA Bezpečnostní a krizový management na CEVRO Institutu. V letech 2018 až 2020 působil jako přidělenec obrany České republiky v Pákistánu a Afghánistánu.